Iaidó

Iaidó je bojové umění postavené na rovnováze těla a mysli. Tomu nasvědčuje už jeho samotný název, který v překladu znamená „cesta duševní rovnováhy a okamžité reakce“. Jako jedno z mála umění představuje spojení boje a šermířského umu. Iaidó patřilo mezi základní učení japonských válečníků a lze ho tedy považovat za jeden ze samurajských základů. Ti ho nazývali Iaijutsu a v začátcích ho využívali především k okamžité reakci na útok protivníka, kterého technikami Iaidó jedním sekem zneškodnili.

Historie

Iaido je starým bojovým uměním, čemuž nasvědčuje nejen jeho vývoj. Počátky umění Iaidó se datují už k 15. století, kdy vznikalo spolu s o něco více známým bojovým sportem kendo. Za vznikem Iaido technik stojí potřeba okamžité obrany a tasení meče.

Za standardizované učení lze považovat školu Seitei iai, která vznikla po válečném období, na konci 20. století. Ta se soustředila především na ucelení pravidel Iaidó a na rozdíl od studia staré školy nekladla takový důraz na boj s mečem.

Iaidó z blízka

Iaidó není jen bojovým uměním, ale i učením zdravé mysli a ducha. Jako takové zahrnuje 2 techniky, které se navzájem podporují. První technika učí dokonalému ovládání částí těla, zatímco druhá se věnuje především mysli, která je pro Iaidó tolik důležitá. Iaidó totiž neposkytuje pouze fyzickou ochranu, ale i duševní rozvoj, který přichází spolu s poctivým učením.

Pravidla

Cvičenci iaidó se nejdříve učí technikám iai, při kterých využívají dřevěný meč bakutó. Zkušenější bojovníci pak trénují s tupou replikou meče mogitó. Až při dokonalém zvládání obou předchozích technik bojovníci mohou sáhnout po pravém, ostrém meči. Tomu se v iaido říká šinkem.

Většina technik se soustředí na boj proti imaginárnímu nepříteli, což vyžaduje nejen zdatnost v samotném stylu, ale také velkou dávku představivosti bojovníka.